Tour du Mont Blanc: Les Houches - La Ville des Glacieres
Čtvrtek 26. srpna – Sobota 28. srpna: Cesta na místo
Ve čtvrtek 26. 8. 2021 večer dobalujeme poslední věci, abychom mohli v pátek po práci vyrazit. Do Francouzské vesničky Les Houches, kde budeme začínat, to máme 1 300 km. Česko opouštíme hodinu před půlnocí, Německem projíždíme bez problému, ve Švýcarsku pak na asi tři hodiny zastavujeme, abychom se trošku prospali. V sobotu odpoledne dorážíme do francouzského Chamonix, kde se nám už z auta naskýtá první výhled na zaledněný Montblanský masiv – nejvyšší Alpské pohoří, které plánujeme v následujících dnech obejít.
V městečkách, kterými projíždíme, je spousta aut a lidí, takže se obáváme, jestli na vytipovaném parkovišti a kempu chytneme místo. Na následujících několik dní plánujeme auto odstavit na bezplatném parkovišti Parking TMB. To se nakonec daří, takže pobereme věci a vyrážíme do kilometr vzdáleného Camping Bellevue, kde je pro náš stan také místo. Za dvě osoby a stan platíme 15 EUR. Poté, co několikrát zkontrolujeme, jestli jsme něco nezapomněli v autě, vyrážíme do centra na večeři. Mírně poprchává a přes masiv, který je vidět odevšud, se převalují mohutná mračna.
V městečku je rušno i ve večerních hodinách. Připisujeme to dnes končícímu ultramaratonu UMTB a doufáme, že se to v následujících dnech trochu uklidní (uklidnilo). Nakonec zapadneme do Pizzerie La Tour De Pizz, kde si za 39 EUR dáváme dvě piva a výborné pizzy.
Neděle 29. srpna 2021: Les Houches – Les Contamines-Montjoie
13,8 km
679 m
1 299 m
V noci na dnešek jsme poprvé spali v našich nových spacácích Sir Joseph, které jsme pro celkem vysoké teploty použili jenom jako přikrývky. Vesnička se ale nachází pouze 1 000 m n. m., takže na ně určitě ještě dojde. Ráno je zcela jasno a všechno je pokryté rosou. Balíme promoklý stan a správcové kempu vracíme dřevěnou visačku s číslem, kterou jsme měli zavěšenou na stanu, aby bylo jasné, že máme zaplaceno. Vyrážíme k dolní stanici lanovky Bellevue, která nás vyveze na stejnojmenný kopec 800 metrů nad údolí.
Lístek na lanovku stojí 15,5 EUR. Po chvíli čekání nastupujeme do kabinky, kterou nás usměvavá „řidička“ vyveze nahoru. Ocitáme se ve výšce 1 800 m. Ve stínech, které tu vrhají okolní štíty je jinovatka. Na prosluněném plácku si sedáme na karimatku a s výhledy do údolí snídáme čerstvé mini pizzy, které jsme si před nástupem na lanovku koupili v malé pekárně. Počasí je opravdu skvělé!
Od lanovky vyrážíme směrem k ledovcovému jezírku Lac Glaciaire de Bionnassay a hned po pár metrech přecházíme koleje Montblanské tramvaje. Tato horská železnice vede z města Le Fayet až k horské chatě Refuge du Nid d'Aigle do výšky 2 372 m, což z ní činí nejvýše položenou železnici v celé Francii. Na 12,4 km dlouhé trase nastoupá bezmála 1 800 výškových metrů. Dál jdeme lesem, ze kterého jsou občasné výhledy dolů do údolí i nahoru na čtyřtisícové zaledněné štíty.
Zanedlouho přecházíme visutý most nad kaskádami vytékajícími z ledovcového jezírka opodál. S výhledem na ledovec Bionnassay stoupáme do sedla Col de Tricot (2 120 m), kde krátce pauzujeme. Pak se s vidinou občerstvení vydáváme na strmý sestup do vesničky Miage. Kromě pár alpských domků se tu nachází i Refuge de Miage, takže nasazujeme respirátory a jdeme si objednat dvě velká piva. K našemu údivu dostáváme 0,3 litru. Odpozorujeme, že malé pivo tu znamená něco mezi 0,15 a 0,2 litru. Pivo popíjíme s výhledem na říčku vytékající z Glacier de Miage za zvuků kravských zvonů, které sem doléhají z nějakého přilehlého svahu.
Protože to na dnešní nocoviště máme ještě 9 kilometrů, opouštíme vesničku a pokračujeme na přilehlý kopec Mont Truc (1 811 m), kde se kocháme skvělými výhledy do všech stran. Po vykochání sestupujeme do osady Le Truc, kde se v malé chatě zastavujeme na výbornou zeleninovou polévku a dost sladké pivo. Přestože jsme uprostřed horských pastvin, hodinu a půl cesty z nejbližšího městečka, musíme ihned po usazení předložit certifikáty o očkování na COVID-19. Jinak se tu ale každý usmívá a celkově je tu přívětivá atmosféra.
Ve velkém vedru klesáme táhlým sestupem do vesničky Les Contamines-Montjoie, kde nakupujeme jídlo na večeři a zítřejší snídani. Po asi dvou a půl kilometrech a krátkém hledání vcházíme do Camping du Pontet. Ačkoliv se jedná primárně o autokemp, vítá nás u vstupu brána s nápisem TMB a GR5 (dálková pěší trasa, která tudy vede).
Pondělí 30. sprna 2021: Les Contamines-Montjoie – La Ville des Glacieres
18,3 km
1 624 m
1 055 m
Se vstáváním to nijak nepřeháníme a k vykouknutí ze stanu se odhodláváme až kolem sedmé. Všechno je orosené ještě víc než včera a při aktuální teplotě to nevypadá, že by to mohlo uschnout. Ze stanu jsme vylezli jako jedni z prvních, takže zatímco si balíme věci, pozorujeme okolo nás stále stejnou opakující se scénu – postavy lezou ze stanů, navlékají se do péřovek, skládají stany a snaží se vytřepat rosu z tropik, což je, jak už víme, zcela zbytečné. Ve stoje posnídáme koblihy s prochladlou vodou a vyrážíme.
Na rozdíl od včerejška je dnes celkem chladno i na slunci. To se nám hodí, protože nás teď čeká 12km stoupání. Po 3,5 km míjíme Refuge de Nant Borrant, odkud je hezký výhled zpět na zalesněné údolí, kterým jsme přišli, a protější skalní stěnu. Jsme tu tak brzy, že je ještě zavřeno. Po dalších 2,5 km mírného stoupání dorazíme na konec údolí k Refuge de la Balme. Uvažujeme o tom, jestli tu chceme obědvat. Je sice ještě celkem brzo, ale nevím, kdy (jestli vůbec) bude další možnost. Nakonec se to vyřeší samo. Mimo obědový čas, do kterého chybí ještě hodina a kousek, se tu žádné jídlo neprodává. Občerstvíme se alespoň velkým (tj. 0,3 L) pivem a pokračujeme dál.
Při strmém 4km výstupu do sedla Bonhomme přecházíme také starý římský most. Skutečnost, že sedlo, do kterého vystupujeme, sloužilo jako horský přechod na římské obchodní stezce, se při rozhlédnutí po okolní neprostupné krajině zdá jen těžko uvěřitelná. V sedle Bonhomme (2 329 m) leháme na trávu a chvíli odpočíváme. Po táhlém výstupu nás pobolívají nohy. Protože nás začíná trápit hlad, vyrážíme vstříc 2 km vzdálenému Refuge de La Croix du Bonhomme, kde doufáme v oběd. Máme smůlu. Kuchyně zavřela v 15:00, takže v 15:04, kdy jsme dorazili, se musíme spokojit s Hoegaardenem a ořechovým koláčem (celkem 26 EUR pro dva).
Dnes jsme taky cestou šli přes náš první sníh. Kromě něj jsme všude kolem trasy viděli pozůstatky ultramaratonu. Zejména pytle plné značících vlaječek, která jsou rozesety kolem trasy, kde čekají na vyzvednutí vrtulníkem a svezení do údolí. Zatímco u piva přemýšlíme o ohromném množství materiálu, který se tu vrtulníky převáží, se venku zatáhne a rozkape. Nad mapou se rozhodujeme, že dnes zkusíme přenocovat u jezera Mya, které se nachází ve výšce 2 400 m asi 3 km od chaty.
Vystupujeme do Col des Fours (2 665 m). Terén je dobrý, ale silně fouká a na ne úplně jasně značené stezce v silné mlze trochu bloudíme. Do sedla dorazíme zrovna v okamžiku, kdy se mračna protrhají a nám se tak naskýtá výhled na údolí Ledovců (Vallée des Glaciers). Vidíme prudké klesání naší stezky i odbočku k jezeru. Když se pozorně zadíváme, uvědomíme si, že po odbočce k jezeru někdo jde a než se odhodláme pokračovat dál, vidíme ho mířit zpátky na stezku a pokračovat dolů do údolí. Při sestupu k odbočce míjíme kamzíky se třemi mladými. Zcela nerušeně se pasou jen pár metrů od nás.
Výběr kempiště vypadá skvěle. Sestup není tak drsný, jak to vypadalo v mapě a okolí jezera vypadá rovinaté i ve skutečnosti. Přecházíme další zbytky sněhu a dokonce míjíme i malý sněhový most. Jeho sníh je obarven na červeno. Asi od nějakého minerálu, který tu voda vymývá. Odbočujeme k jezeru a cestou po krátkém traverzu tipujeme, kolik už bude na místě stanů (tip je 7) a jestli ještě budou volná nějaká hezká místa. Vracející se turista, kterého jsme viděli ze sedla, nám moc velké naděje nedává. Když se vyhoupneme na terénní vlnu, vidíme, že u jezera je úplně liduprázdno a míst na stan je spoustu. Navíc nás těší, že terén je okolo jezera příkrý ze všech stran, takže se nemusíme bát nabrat si vodu. Měli jsme totiž trochu strach, aby jezero v masivním měřítku nesloužilo jako napajedlo pro krávy, které jsme viděli pod sedlem.
Najednou se u jezera objeví asi 15 krav (nebo možná býčků, těžko říct). Notnou chvíli přemýšlíme co dál. Vedoucí kráva/býk/vůl si nás dlouze prohlíží a rozhodně nevypadá, jako by se měl(a) k odchodu. Už je celkem pozdě, takže cesta na další chatu nepřipadá v úvahu. Navíc už máme jenom pár hltů vody, takže bychom potřebovali zakempit někde u zdroje. Po 20 minutách usilovného rozmýšlení to nakonec otáčíme a vedoucí kráva/býk/vůl se vrací ke zbytku stáda popíjet z našeho jezera. Určitě jim tam teď říká „tak vidíte, já jsem vám říkal(a), že si to ti dva cizáci nakonec rozmyslí“. Cestou zpět na pěšinu vedoucí dolů do údolí potkáváme do protivky tři krávy, čímž se definitivně přesvědčujeme o tom, že jim místní terén žádné potíže nečiní.
Sestupujeme s myšlenkami točícími se okolo pozdní hodiny, nedostatku vody, dlouhé cesty do údolí a nejistoty místa pro stan. V krajním případě bychom asi museli pokračovat až na nejbližší refugio, kam bychom ale dorazili až hluboko za tmy a není vůbec jisté, jestli by se tam pro nás našlo místo. Zavolat tam kvůli absenci signálu nemůžeme. Z všudypřítomných mraků konečně začíná pršet. Oblékáme goretex, na batohy nasazujeme pláštěnky a pokračujeme ve spěšném sestupu.
Trochu jsme doufali, že bychom mohli přenocovat na některém z mnoha rovných plácků, kolem nichž procházíme. Ale krávy jsou všude. Naše naděje, že se na noc stahují do údolí, se nepotvrdila. Přestože tuším, že býci na rudou barvu ve skutečnosti nereagují, necítím se tu ve své sytě červené bundě úplně komfortně. Zatímco přemítám o býčích zápasech, všimne si R, že nás od jezera stíhají dvě osoby. S těmito dvěma francouzskými turistkami v předdůchodovém věku prohodíme kvůli nulovému jazykovému průniku jen obligátní bonžůr. Pár desítek metrů, kdy je potřeba projít úzkou cestou kolem několika krav, jdeme v kompaktní čtyřčlenné skupině. Pak se kývnutím rozloučíme a ony v neskutečném tempu pokračují dolů do údolí.
Při sestupu se mezi tělem a goretexem vytvoří unikátní mikroklima a my si klademe obvyklou otázku, jestli by nebylo lepší prostě zmoknout. Cestou míjíme několik zajímavých míst, kde malé vodopády a tekoucí voda vybrousily do skály hluboké rýhy, ve kterých je v rozličných barvách vidět rozmanitost místního podloží. Nakonec se pod námi objeví sýrárna v usedlosti La Ville des Glacieres (1 750 m). K naší radosti si všímáme, že je tam i malé parkoviště, u kterého snad půjde postavit stan. Ušetřilo by nám to hodinovou cestu k chatě, kde by nás stejně čekaly jen další komplikace s obsazeností a pozdním příchodem. Když přicházíme blíž, rozeznáváme dokonce vedle parkoviště několik stanů a záchody!
Vybíráme místo, které je sice hodně hrbolaté a navíc v mírném svahu, ale za dané situace je mnohem lepší, než jsme doufali. Vodu nabírám v asi 10 min. vzdálené bystřině, která stéká z protější skalní stěny. Tam už se krávy opravdu nedostanou. Když se vracím, má už R postavený stan a začíná vařit. Já jsem v průběhu dne přehládl, do jídla se mi moc nechce a těším se, až se zítra ráno znovu probudím.
