Transsibiřská magistrála: Krasnojarsk
Situace s miminem v kupé se v průběhu noci nijak zvlášť neuklidnila, takže nařízený budík potřeba nebyl. Navíc nás přišel na výstup upozornit děžurnyj a po chvíli se stavil ještě jednou, aby se přesvědčil, že se balíme. Kromě nekomfortních spolucestujících jsme na tomto spoji vyfasovali také dost starý vagón, což bylo jednak znát na neklidnosti jízdy, a také to bylo potřeba zohlednit při ranních procedurách. Ze zkušenosti jsme totiž věděli, že klasické, vlakové toalety, které byly v tomto vagonu, se, na rozdíl od toalet vakuových, uzamykají 30 min. před příjezdem do stanice a odemykají se zase až 30 min. za stanicí. A protože vlak může mít staniční pobyt klidně hodinu, nebo i hodinu a půl, tvoří se na toaletu před stanicemi velké fronty. Když odcházíme z kupé, zbytek osazenstva si spokojeně spí. Však taky má co dospávat. Na nástupišti se shodujeme, že cesta v plackartě byla, i když si odmyslíme hlasité, bdící dítě, mnohem pohodlnější, než dnešní noc v kupé.
V Krasnojarsku nás čeká náročný den. Další vlak nám totiž jede až o čtvrt na dvě v noci. V téhle části magistrály je výběr spojů mnohem chudší, než v té Evropské, a žádný jiný spoj se nám nehodil. Protože je město zajímavější, než předchozí Novosibirsk, chtěli jsme si tu také nechat dostatek času. Dokonce se o něm říká, že je to nejkrásnější město na Sibiří. Po Novosibirsku nám ale připadá, že konkurence nebude moc velká. Město bylo založeno už v roce 1628, takže je na sibiřské poměry hodně staré. Místní kozáci ho tehdy založili jako pevnost na obranu proti Tatarům a pojmenovali ho Krasnyj Jar (tj. Červený Útes). Dnes se jedná o moderní, milionové velkoměsto. Lze tu ale zahlédnout pozůstatky toho původního. Občas je k vidění i velmi tvrdý předěl mezi dřevěnou minulostí a betonovo-skleněnou současností. Město je správním centrem Krasnojarského kraje, druhého největšího samosprávného celku v Rusku, který je s rozlohou třicetkrát větší než Česká republika domovem tří milionů obyvatel.
Ve skoro každé stanici, kterou jsme zatím projížděli, byla vystavená parní lokomotiva. Většinou velikánská – měli tu asi kde brát, protože jich po magistrále muselo jezdit mraky. Nejinak je tomu i tady. Nádraží je tu veliké, převeliké, ale přesto o něco menší, než v Novosibirsku. Poprvé si tu všímáme laxnějšího přístupu ke kontrolám. Jsou tu stále na každém kroku, ale už kolem nich nepostává tolik lidí. Ani my nikde nezastavujeme a nemusíme prohánět zavazadla skenovacími tunely, jako tomu doposud bylo u každého vstupu a výstupu z nádraží. Metro, ve kterých byla bezpečnostní opatření obdobná (tj. rámy, rentgenové tunely na zavazadla a namátkové kontroly), v Krasnojarsku nemají. Posledních 25 let je rozestavěné. Kromě problému s financováním ho brzdí také problémy technické – stanice je nutné budovat v hloubkách 60–100 metrů. Protože jsme se chtěli podívat na vyhlídku na kopci nad městem, museli jsme se naučit používat místní maršrutky.
Maršrutka – oficiálně maršrutnoe taksi (tj. trasové taxi) – je sdílený minibus operující na trase, která je sice rámcově daná, ale dynamicky se proměňuje podle okolností a žádostí pasažérů. Tento druh dopravy se rozvinul v reakci na úpadek MHD po rozpadu Sovětského svazu. Kromě bývalých zemí SSSR je populární také na Balkáně nebo v Turecku.
Napříč tomu, jakou neorganizovanost na zastávce na vlastní oči pozorujeme, nám Google mapy přesvědčivě tvrdí, že máme jet spojem číslo 12. Rozhodujeme se jim tedy věřit, že tu taková maršrutka jezdí, že projíždí tudy, i že nás doveze do naší cílové destinace. Při jejím vyhlížení se také snažíme vypozorovat, jakým způsobem se tu v těchto minibusech platí. Žádnou manipulaci s lístky u ostatních cestujících nepozorujeme a tak při příjezdu starší dodávky, označené číslem 12, nastupujeme. Krátce po nástupu zjišťujeme, že v dodávce jede kromě řidiče také kasírnice, která vybírá jízdné. Najednou se odněkud vyloupla, převzala od nás drobné (asi 8 Kč) a z velkého kluba, které měla připevněné na šňůře u pasu, nám utrhla dva kousky nějakých papírků. Když zrovna nikdo nenastupoval ani nevystupoval, balila kasírnice do igelitových sáčků jakési pirožky. Ty po jednom tahala z kartonové krabice umístěné na sedadle, které bylo zřejmě vyhrazeno jako nákladní prostor provozovatele tohoto pozoruhodného dopravního prostředku. Protože byla kasírnice ve věku, kdy by mohla být řidičovou dcerou, domýšlíme se, že jednou za čas zastaví někde na rohu a zabalené pirožky vyloží mámě do stánku.
Za zhruba 20 minut vystupujeme nedaleko vyhlídky. Ukazuje se, že na kopci se mohutně buduje nový městský park. Výhledy jsou odsud ale pěkné už teď. Zpáteční cestou přemýšlíme nad tím, že maršrutky jsou vlastně geniální způsob dopravy, který bychom uvítali i u nás. Jejich užívání tady nám ale komplikuje naše minimální znalost Ruštiny. Musíme tak spoléhat na to, že si někde kolem naší cílové destinace nechá zastavit někdo jiný a vystoupit spolu s ním. Sami si totiž říct nedokážeme. Ale protože teď jedeme do centra města, není to žádný problém – lidé tu vystupují a nastupují na každém rohu.
Při procházce centrem potkáváme na náměstí Revoluce sochu Lenina. Je tu sice, jak bývá zvykem, nadživotní a na vysokém podstavci, ale o žádné tuny bronzu ani jiné rekordy tu nejde. Lenin ve stylu počítačové hry Minecraft, který tu byl vystaven loni touto dobou, je totiž už dávno pryč. A protože víme, že ten skutečně monumentální V.I.L nás teprve čeká, nejsme velikostí toho místního nijak uchváceni. Poté se přesouváme na divadelní náměstí, naproti kterému se v čele Krasnojarského domu sovětů do výšky 30 metrů tyčí hranatá věž s hodinami – Krasnojarský Big Ben, který se po dokončení v roce 2001 stal symbolem města. Dále procházíme kolem parku, ve kterém je obrovský řetízkový kolotoč. Jsou na něm desítky mírně narezlých sedaček a mezi obyvateli všeho věku je o něj velký zájem. Jakmile se kolotoč rozjede, slévá se nesynchronizované vrzání řetízků v zajímavou melodii, při které svačíme.
Vážnost spisovatele se pozná podle auta.
Génius je v dlouhém ZILu,
talent potom v Pobědě,
a ten komu se nedaří,
ten si koupí Moskviče.
Nebo chodí pěky, jako Čechov.
Mnoho času trávíme také na nábřežích řeky Jenisej, která městem protéká. Překračovat jí budeme až vlakem dnes v noci. Na jednom z těchto nábřeží také narážíme na sloup s digitálním ciferníkem odpočítávajícím 183 dní do začátku zimní Univerziády. To vysvětluje, proč se ve městě tak mohutně buduje. Kromě zmiňovaného parku na kopci se tu také masivně dláždí, natírá a asfaltuje.
Protože pojedeme zítra až do večera, vydáváme se před přesunem k nádraží ještě trochu pokoupit. Než si dokážeme vybrat, vykupují nám před očima poslední chleba a zbytek nabízeného pečiva je sladký. Nakonec ale uspějeme ve vedlejším obchodě a vybaveni na zítřejší celodenní jízdu se přesouváme k nádraží, kde si v Subway dáváme pivo. V Rusku tolik populární Kozel je tu celkem drahý a tak ze zvědavosti zkoušíme místní pivo Starý mlynář. A protože nám zbývá ještě nějaký čas, rozhodujeme se zužitkovat těžký stativ, který s sebou celou dobu taháme, a jdeme udělat několik nočních fotek místního nádraží. Náš vlak do stanice přijíždí v 0:30, a když jí po hodinovém pobytu opouští, už spokojeně ležíme na svých místech.
