Transsibiřská magistrála: Krugobajkalská železnice
Dnes máme v plánu cestu po Krugobajkalské železnici, která byla historicky součástí Transsibiřské magistrály. Po vybudování Irkutské přehrady na řece Angaře (1956-1959) byla část trasy zatopena a musela být přeložena více do hor. Úsek Sljuďanka – Port Bajkal, který z původní trasy zbyl, je nyní slepý a vlak tu jezdí jen dvakrát týdně.
Ještě dříve, když nebyla trať kolem Bajkalu, kvůli extrémně náročnému terénu, vybudovaná, sloužil Port Bajkal k nalodění vlaků, které byly převáženy na druhou stranu jezera. V podzimních a jarních měsících vozily vlaky ledoborce Bajkal a Angara. V zimních měsících (většinou od ledna do května) jezdily vlaky po provizorně položených kolejích přímo po zamrzlém Bajkalu. V zimě 1903/1904 došlo k prolomení ledu pod těžkou lokomotivou a celá souprava se potopila. Následně byly soupravy odlehčovány. Vagóny byly přes zamrzlé jezero tahány koňmi a těžké lokomotivy byly v Port Bajkalu rozebírány a přepravovány po částech.
Po začátku rusko-japonské války se obtíže s přepravou vlaků přes Bajkal staly neúnosné a úsilí vynaložené na budování Krugobajkalky se značně zvýšilo. Navzdory nejobtížnějšímu terénu na celé magistrále byl úsek vybudován za pouhých 27 měsíců. Na 84 km dlouhé trati Sljuďanka – Port Bajkal se nachází 542 technických staveb včetně 242 mostů a 41 tunelů, které byly často raženy ručně pomocí perlíků a sekáčů. To z ní činí trať s největším objemem vynaložené práce na kilometr na světe.
Vzhledem ke skvělým výhledům, zajímavé historii a tomu, že tam vlak jezdí jen dvakrát týdně, očekáváme na Krugobajkalce nával turistů. Už v Moskvě jsme se proto rozhodli jet z Irkutska do Sljuďanky brzo ráno, abychom tam přileji dřív, než vyprodají všechny lístky. Vstáváme už v 5:40, rychle se dobalujeme a vyrážíme. Ve společné místnosti se nesvítí a je tam, stejně jako na recepci, prázdno. To nám ale nevadí, dokud nebereme za kliku vchodových dveří. Je zamčeno. Poučeni z Jekatěrinburské autopůjčovny zkoušíme s dveřmi různě lomcovat. Bez úspěchu. S blížícím se odjezdem našeho vlaku zvyšujeme důraz lomcování, což nakonec pomůže. Zpoza rohu totiž vybíhá administrátorka hotelu, která nás musela slyšet. Je bosá a má mokré vlasy. Otevře nám, my se omlouváme a prcháme na tramvaj.
Včera večer jsme usoudili, že dnes bude, vzhledem k hlášenému jasnému počasí, teplo. V kraťasech a tričku teď na zastávce plné lidí v kabátech a péřových bundách působíme trochu exoticky. Na nádraží dorážíme bez problému a po nalezení provizorního přístupu na nástupiště, jehož existence je občas zahlášena staničním rozhlasem nesrozumitelnou ruštinou, nastupujeme do vlaku. Odjíždíme přesně v 8:08, převlékáme se do dlouhých kalhot, které máme naštěstí s sebou, a trochu podřimujeme. Přestože vlakem jedeme jen dvě hodiny, jsme usazeni na povlečené postele (v kupé některých lepších vlaků si cestující, na rozdíl od plackart, sami nepovlékají). Ve Sljuďance vlak na jeho cestě do mongolského Ulánbátaru opouštíme a vystupujeme před nádražní budovu, která je jako jediná v Rusku celá z mramoru.
Ivan Vasiljevič Babuškin byl významný komunistický revolucionář.
Žádné davy turistů tu zatím nevidíme, takže vyrážíme koupit jízdenky, než přijedou dalším vlakem z Irkutska. Spokojeni s tím, jak jsme na to vyzráli a jak za pár hodin budeme pozorovat dav nešťastníků, kteří sem přijeli z kdoví jaké dálky a nezbylo na ně ve vlaku na Krugobajkalku místo, míříme k pokladnám, které jsou i tady rozděleny na dálkové a příměstské. Žádáme dva lístky do Port Bajkalu a pokladní nám vysvětluje to, co jsme už tušili. Lístky je potřeba koupit na zavřené příměstské pokladně, která otvírá v poledne - tedy za necelou hodinu. Myšlenky na to, že před příjezdem druhého vlaku alespoň založíme frontu, nás brzo opouští a místo toho vyrážíme na obhlídku okolí. Zdaleka nejzajímavější je tu konec prvního školního dne. Kolem nádraží totiž prochází spousta mladých školáků, kteří tady ve svém slavnostním oblečení působí snad ještě o něco víc nepatřičně, než my. V poledne se vracíme k pokladně a úspěšně nakupujeme lístky. Protože se cestovní rychlost na Krugobajkalce pohybuje mezi 5 a 35 km/h, trvá 90km cesta přibližně 6 hodin a pro nás se jedná o program na celý zbytek dne. Zanedlouho přijíždí druhý vlak z Irkutsku, ze kterého, k našemu nemalému údivu, žádné davy turistů nevystupují. Samozřejmě si nestěžujeme. Směr Port Bajkal nás jede asi dvacet.
Cestou pozorujeme nepředstavitelně rozlehlé jezero. V této úzké části jsou občas vidět vysoké hory tyčící se na druhém břehu. Náš břeh je většinou skalnatý, ale občas jsou vidět i krátké, oblázkové pláže. Vlak zastavuje v mnoha, často bezejmenných, usedlostech, které jsou jinak velmi špatně dostupné. Silnice do nich nevede a pešky je to sem několik dnů chůze. Jedinou celoročně dostupnou dopravou tak zůstává vlak, který ale jezdí jen dvakrát týdně. V létě se sem samozřejmě dá dojet lodí a v zimě autem. Po zamrzlém jezeře se tu zcela běžně jezdí i dnes. V těchto zapomenutých vesničkách pozorujeme místní, pro které je průjezd vlaku dost možná hlavní událostí dne. Koukají na nás ze zápraží svých chaloupek nebo z políček, které se tísní mezi kopcem za chalupou a tou velkou vodou před ní. Kromě toho vidíme také kempovací místa, která jsou pro trekaře rozesety podél celé trati.
Na jedné ze zastávek, kde má vlak delší pobyt, se křižujeme s dlouhým turistickým vlakem taženým parní lokomotivou. Jedná se o jeden z nejluxusnější vlaků na světě. Lístky Moskva-Vladivostok se prodávají za čtvrt až půl milionu korun. Po vykřižování se vracíme do vlaku a opět se dáváme do pohybu. Po celou dobu dnešní cesty posloucháme ruský výklad průvodkyně, která se s malou skupinou domácích turistů usadila pár řad od nás. Občas i něco pochytíme, takže nám cesta rychle ubíhá. Ke konci dne obdivujeme výdrž její i jejich klientů. Až do svého výstupu několik kilometrů před konečnou stanicí totiž mluvila v podstatě bez přestávky. Podle velikosti jejich batohů usuzujeme, že vyráží trekovat a vzhledem k oblečení, které mají s sebou, se zdá, že čekají velkou zimu.
K večeru dorážíme do Port Bajkalu. Vlak tu končí a zpátky jede až zítra. Těch pár turistů, kteří spolu s námi doleji až sem, se odebírá na trajekt do Listvjanky, vesnice ležící na břehu Bajkalu asi o 4 km dál. Pešky tam dojít nejde, protože mezi ní a námi z jezera vytéká mohutná řeka Angara. Nám se ale, na základě toho, co jsme se dočetli, zdá Listvjanka zkomercializovaná turismem a chceme spát přímo tady v Port Bajkalu. A protože se nám nocleh ani s asistencí rodilé mluvčí nepodařilo telefonicky zamluvit, vydáváme se do nádražní budovy, ve které se nachází i nádražní hotel U Starého majáku. Vcházíme do pěkné, dřevěné, nově zrekonstruované budovy. Stejně jako na jakémkoli jiném nádraží tu u dveří sedí ozbrojená stráž, což nás trochu překvapuje. Jsme si totiž celkem jistí, že jsme za poslední tři dny jediní, kdo by tu mohl něco potřebovat. Poté, co jí vysvětlíme, že sháníme ubytování, zavolá recepční, která nakonec opravdu dorazí. S existencí hotelu, o kterém jsme měli jen kusé informace, to začíná vypadat nadějně. Recepční znovu pracně vysvětlujeme, že bychom se chtěli ubytovat. No nedaří se nám to zdaleka tak dobře, jako u ostrahy. Dodnes si nemyslíme, že recepční uměla Rusky. Odhadnout, co chceme, přitom nemůže být moc těžké. Jsme cizinci, přijeli jsme vlakem, máme batohy, foťáky a všechny ostatní poznávací znaky lidí, co tady o tom nic nevědí, je večer a právě nám odjíždí poslední trajekt. Jinak se odsud dostat nedá a nic jiného, než ubytování, tu, alespoň pokud víme, nenabízejí. Přes to všechno trvá naše domluva velmi dlouho. Když se konečně pochopíme, vysvětluje nám, že musí vše připravit a že se máme vrátit v deset večer. Na to, co máme v usedlosti s asi patnácti domy, ze které se nedá nikam dojít, ty dvě hodiny dělat, se už neptáme.
Vydáváme se na procházku po okolí, profocujeme veliké lodě, které tady kotví i trajekt, který už se zřejmě z Listvjanky stihl vrátit. Nakonec v místním krámku zvládneme i nákup piva. Do Irkutsku jako nejbližšího města, je to čtvrt hodinka trajektem, který jezdí velmi zřídka a pak asi hodina a půl maršrutkou. Takže na ruské poměry jsme tu určitě velmi blízko civilizace. Nám se ale zdá nekonečně daleko a připadáme si tu jako v nějakém osídlovacím táboře. Když se nachýlí desátá, vracíme se celý promrzlí do staniční budovy. Dnes jsme na sobě poprvé měli všechno naše oblečení: mikinu, péřovku a přes ní ještě druhou bundu. Je jen těsně nad nulou a studený vítr foukající od Bajkalu to ještě umocňuje.
Za ubytování platíme 1700 rublů (asi 285 Kč za osobu). Málem se nám to ale pěkně prodraží. Místo tří pětistovek recepční totiž předáváme tři pětitisícovky (celkem asi 5000 Kč), na což nás ale, navzdory našemu prvotnímu nechápání, upozorňuje a vehementně nám je nutí zpátky. Když nám to konečně dojde, děkujeme jí a měníme bankovky za správné. Je pravděpodobné, že jsme jí málem dali navíc celý její měsíční plat; tady možná i víc.
Úterý 4. září 2018: návrat do Irkutsku
Ráno vstáváme brzy, protože potřebujeme stihnout trajekt, o kterém vůbec netušíme, v kolik hodin odjíždí, ani jestli jezdí vícekrát za den. Před odchodem se jdeme v našem luxusním pokoji osprchovat. V koupelně ale narážíme na silného soupeře – i sem dorazil multifunkční sprchový kout s masážními tryskami, tropickým deštěm a milionem tlačítek. Při pokusu o vstup dovnitř navíc zjišťuji, že sem byl zjevně instalován dodatečně a je podložen několika dřevěnými hranoly, na kterých se povážlivě kýve. Po důkladném prozkoumání podkladu koutu určuji místo, na které bych snad mohl stoupnout, aniž by se se mnou převrátil. Sprchování je kvůli nutnosti neustále držet balanc celého koutu poměrně obtížné, ale nakonec se nám to podaří a sbalení scházíme do nádražní haly. Tam už sedí nový strážný, který je o poznání vstřícnější, než ženština, který byla ve službě včera. Naším příchodem z patra vypadá značně zaskočen a živě se zajímá, odkud jsme. Ve vstupní hale, kde koná svou službu, je také prosklený obchůdek. Asi by se dalo říct, že se suvenýry. Už včera nás tam zaujala vystavená brožura o Krugobajkalce. Obchod je sice zavřený, ale jelikož je chlapík velmi komunikativní – zřejmě je rád, že tu nebude celý den sám, jako tomu určitě je po většinu dnů – tak se zeptáme, jestli neví, v kolik otvírá. On neváhá, zvedá telefon a kamsi volá. Komusi nadšeně oznamuje, že tu má dva lidi z Čechii, kteří by si potřebovali něco koupit a jestli by nebylo možné hned přijít. Po skončení hovoru nám omluvně sdělí, že obchod otevře až v deset. Domlouváme se s ním, že se zatím projedeme po okolí a ještě se vrátíme.
Původně jsme měli v plánu vyšplhat na jeden z nedalekých kopců, že kterého by určitě byl hezký rozhled na Port Bajkal i celé jezero. Hned ráno nám ale bylo jasné, že z toho nic nebude. V noci silně pršelo a vše je tady hodně rozbahněné. Navíc je zataženo, mraky jsou velmi nízko a dost fouká. Když R předevčírem do cestovního deníku zapsal, že je až neuvěřitelné, jak se nám tu už druhý týden drží krásné a slunečné počasí, tak to, stejně jako s chrápáním v plackartách, zakřikl. Pokud člověk zapomene, kde je, tak to tu připomíná skutečný konec světa. Drsné podmínky, odstavené vysloužilé lodě, svérázní usedlíci. Prostě místo hezké jedině svou ošklivostí. Dnešní depresivní počasí se sem vlastně hodí.
Zhruba pět minut chůze od stanice se nachází místo s dobrým výhledem na Kámen šamanů – jasně bílý balvan uprostřed řeky Angary v místě jejího výtoku z Bajkalu. Zrovna, když uchycujeme foťák na stativ a chceme se vyfotit s řekou, kamenem a jezerem, vidím, že se k nám z dálky řítí motorka. A skutečně, za chvíli u nás zastaví malý skútr a uniformovaný hlídač ze stanice nám s nadšeným úsměvem horlivě vysvětluje, že musíme hned nasednout na motorku a vrátit se s ním, že krámek na nádraží už je otevřen. S díky se ho pokoušíme přesvědčit, že bude stačit, když do krámku dorazíme za 10 minut. Později nás po nákupu brožury a pohledů, chlapík ještě zastavuje na svém stanovišti u dveří a spiklenecky vytahuje plátek novin, který nám předává. Ukazuje na jakési titulky a snaží se nám něco vysvětlit; padají i zmínky o tom, že v Česku taky něco. Na nás je to ale moc komplikované a rychlé, a tak mnohokrát děkujeme, srdečně se loučíme a noviny dobře uschováváme na pozdější prostudování. Dodatečně zjišťujeme, že se jedná o leták s informacemi o duchovním hnutí Falun Dafa. Toto učení, občas označované za odnož buddhismu, vzniklo v devadesátých letech v Číně, kde je považováno za ideologickou hrozbu pro komunistický režim a je velmi tvrdě potíráno. Praktikující tam čelí represím, včetně mučení a nedobrovolného odoperovávání orgánů, které jsou pak použity na komerční transplantace. Mnoho zdrojů na toto téma je v Rusku cenzurováno.
Na dřevěném nástupišti vypisujeme zakoupené pohledy a jdeme je na místní poštu poslat. Před dřevěnou budovou jsou cedule s neuvěřitelné dlouhým výčtem všeho, co lze na pobočce zařídit. Je to tu široko daleko (alespoň na naše poměry) jediný kontakt se státem. Vcházíme dovnitř, a přestože jsme, jako zákazníci České pošty, zvyklí na ledacos, interiér nás trochu vyvádí z míry. Dokonce si nejsme jistí, jestli jsme tady správně. Po naší pravici je za zataženým závěsem postel a kamna. Před námi za dřevěným pultem sedí žena, která cosi píše do sešitu. Za sebou má police se základními potravinami (zejména olejem, moukou, cukrem a konzervami) a ze stropu visí mucholapky. Nakonec se ale dovtipujeme, že je to skutečně pošta a pohledy odesíláme bez větších problémů (dorazily všechny).
Pak už nastává čas vydat se k trajektu. Cestou na místo diskutujeme naše obavy z vln, které se kvůli větrnému počasí na jezeře tvoří. Jasně vidíme jejich bílé čepičky a asociují se nám zážitky z podobných podmínek. V kotvišti stojí několik aut, která mají za okny tabulky s nějakými rozpisy. Jestli se jedná o plavební řád, netušíme. Při nástupu na malinký trajekt, který má uprostřed místo pro pár aut a po stranách několik laviček, se navzájem ujišťujeme, že voda na palubu trajektu jistě napršela. Zanedlouho přicházejí další lidé; kromě místních také dva turisté. Odkud se tu vzali, netušíme. Přijíždí také několik motorek, které jsou tu velmi oblíbené v nákladní verzi, kdy je místo sajdkáry dřevěná plošina. Chlapi na nich dovážejí ženy, které trajektem cestují do města. Nejspíš na nákupy, nebo do práce. Jedna z nich je svátečné oblečená. Domýšlíme se, že jede na ranní směnu do některého z luxusnějších hotelů v Listvjance na protějším břehu. V místním prostředí působí velmi nepatřičně.
Příliš pozdě pochopíme, že to, co vypadá jaké část strojovny, v těchto povětrnostních podmínkách slouží jako nouzová kabina pro cestující. Už je totiž plná místních. Naloďují se také dvě osobní auta a obrovský Kamaz, který až do nalodění vypadá skoro větší, než samotná loď. Za jeho přítomnost jsme ale rádi. Utěšujeme se totiž tím, že čím bude plavidlo těžší, tím menší vliv na něj budou mít výhružně se převalující vlny. Brzo po startu ale pochopíme, že naše obavy byly zbytečné. Trasa sice není ideální – nejede se přímo a na druhé straně se vyloďujeme uprostřed ničeho – ale zcela nepochopitelně se všudypřítomným vlnám vyhýbáme. Za asi 5km trasu platíme 25 Kč za osobu. Poté, co paní od všech vybere jízdné, jde nahazovat kotvící lana.
Po výstupu se potvrzuje náš odhad Listvjanky jako ne příliš zajímavého, profláknutého, turistického místa. Je tu dokonce několik autobusů s převážně asijskými turisty. Protože se pomalu blíží poledne, a také znovu zesiluje déšť, prcháme do Kafe Šaman zkusit místní specialitu, Omula (lososovitou rybu, která je bajkalským endemitem). Dáváme si ho s piniovými oříšky. Protože je evidentně hodně po sezóně, zdá se nám, že to tu s turismem není tak hrozné, jak jsme čekali. Obvyklý stav věcí ale dobře vykresluje v Rusku jinak zcela nevídaná věc – 20% spropitné zahrnuté v ceně jídla. Protože venku stále prší a vevnitř je naopak hezky teplo a zcela prázdno, pokračujeme čajem, kávou a zákuskem. Najednou zaslechneme po téměř dvou týdnech češtinu. O pár stolů dál sedí dva chlapící, popíjejí pivo Kozel a baví se mezi sebou chvíli česky, chvíli rusky. Češtinu mají zcela perfektní a ruštinu nejspíš taky – je minimálně o hodně lepší, než ta naše. I když se baví o situaci v Česku a na Slovensku, turisté to rozhodně nejsou. Těžko říct, co tu dělají. Možná tu mají chatu a jezdí sem rybařit.
Přestává pršet a my vyrážíme hledat maršrutku zpět do Irkutska. Ještě ani nedorazíme na místo, odkud by snad mohla jet, a už nás zastavuje černý taxikář, jestli nechceme za 1200 rublů odvést. Hned v druhém kole zlevňuje na polovinu (asi 210 Kč za oba), což se nám za hodinu jízdu zdá dobré a pochybujeme, že bychom v maršrutce, o které ani nevíme, jestli tu jezdí, výrazně ušetřili. Peníze vyřídíme předem a za pár minut vyrážíme. Auto s volantem napravo - na Sibiři je to díky častým dovozům ojetin z Japonska běžné - už toho má hodně za sebou a řidič není zrovna pozorný. Cestou zastavuje na zastávkách a snaží se přibírat další cestující. To se mu nakonec povede a do „taxíku“, který do kopce už předtím jel jen sotva, nastupují dvě ženy a dítě. Nakonec dojedeme na okraj města. Ženy vystoupí a řidič se ptá, kam bychom chtěli my. Dohodneme se, že nás za příplatek 35 Kč hodí až k hostelu, jehož polohu mu, protože se příhodně nachází vedle autobusového nádraží, dokážeme vysvětlit. Provoz ve městě je chaotický a silnice jsou v šíleném stavu. Občas se ulicí prořítí tramvaj po kolejích tak zvlněných a zatopených bahnem, že nás až překvapuje, že nevykolejí. Náš taxikář nevěnuje řízení žádnou pozornost, přesto za celou cestu městem nabouráme jen jednou. Promáčknuté nárazníky tu ale nikdo neřeší, takže se jede dál. Taxikáři to nestálo ani za nadávku.
Po návratu na ubytování přebalujeme věci, a protože jsme zhruba v půlce naší cesty a máme s sebou jen omezený počet oblečení, tak v hostelu pereme.
