Tour du Mont Blanc: La Ville des Glacieres - Rifugio Walter Bonatti
Úterý 31. srpna 2021: La Ville des Glacieres – Mont Fortin
11,2 km
887 m
88 m
Ráno je, stejně jako předchozí dny, mokré. Tentokrát to ještě umocňuje vyšší tráva, ve které stanujeme. K snídani vaříme kaši se sušenými jahodami a malinami. Ve snaze setřepat z věcí co nejvíc vody se nám balení protahuje ještě více než obvykle. Parkoviště je zřejmě oblíbeným výchozím bodem, protože zatímco mácháme s tropikem, přijíždějí sem další a další auta s turisty.
Když konečně dobalíme, vyrážíme k Refuge des Mottets, kde ochutnáváme koláč a místní pivo. Poté opouštíme údolí Ledovců a stoupáme k horskému sedlu na hranicích s Itálií. Bonjour, které slýcháme od ostatních trekerů, se postupně mění na Buongiorno. Směs národností je tu ale velká – potkáváme docela dost Poláků a i Čechů. Cestou do sedla také přemýšlíme o tom, jak asi v horském sedle pro pěší, vzdáleném z obou stran asi 20 km od nejbližšího městečka, probíhá kontrola covidových certifikátů. V době našeho odjezdu se informace na internetu různily.
V Col de la Seigne (2 516 m) nakonec žádná kontrola neprobíhá. Kromě pár turistů a pasáka ovcí s opravdu velkým stádem je tu pusto. S prvními výhledy do Itálie odpočíváme a po včerejších zkušenostech děláme opatření proti opětovnému přehládnutí: vaříme čínskou polévku. Poté se přímo v sedle odpojujeme od hlavní trasy TMB (Itinéraire Principal) a suťovým svahem traverzujeme do Col des Chavannes (2 592 m). Po přechodu rozsáhlého suťoviska se stálými výhledy do údolí se stezka trochu exponovaně vyšvihne do sedla. Tam se nám otevře nové údolí a v něm úplně jiný svět – ticho, zelené svahy zalité sluncem a mladí kozorožci. Tři z nich jdou dokonce opravdu hodně blízko - plaší rozhodně nejsou. Opodál pozorujeme, jak se dospělejší kusy svýma velkýma zatočenýma rohama škrábou na zádech.
Zanedlouho míjíme jezero Mont Percé, kde jsme původně chtěli kempovat. K našemu překvapení je ale obsazeno, takže pokračujeme k asi 40 minut vzdálenému Laghi del Mont Fortin. Jezero se nachází ve výšce 2 600 metrů asi 40 minut chůze před vrcholem Mont Fortin, kam plánujeme zítra pokračovat. Odbočku na Mont Fortin, jsme původně zaplánovali kvůli možnosti tu legálně stanovat. V Italském autonomním regionu Údolí Aosty lze totiž legálně stanovat pouze v nadmořských výškách nad 2 500 m. Hned po příchodu je ale jasné, že rozhodnutí se rozhodně vyplatilo i díky monumentálním výhledům do okolí.
Postavíme stan a při západu slunce od něj pozorujeme obrovský ledovec Ghiacciaio del Rutor, pyramidovou horu Mont Berrio Blanc, jejíž vrchol se tyčí jen dva a půl kilometrů od nás, a také zaledněné štíty, které vykukují zpoza Mont Fortinu. Jedním z nich je i Mont Blanc. Jsme tu úplně sami. Jen u jezera asi sto výškových metrů pod námi vidíme nocovat jednu osobu. Slunce zapadne, okolní štíty zrudnou a teplota začne rychle klesat. V jezeře doplňujeme vodu na vaření večeře a zavíráme se ve stanu, který si vydýcháme na přijatelnou teplotu.
Později večer se ještě pokoušíme vyfotit stan s jasně viditelnou Mléčnou dráhou. Když vylezeme ven, ihned zjišťujeme, že klesání teploty pokračovalo ještě hodně dlouho po našem ústupu do stanu a tepla spacáků. Je zcela jasno, fouká a mrzne.
Středa 1. září 2021: Mont Fortin – Courmayeur
13,4 km
344 m
1 716 m
Dnes máme v plánu vyrazit hodně brzo, abychom na Mont Fortinu, ze kterého by měly být dobré výhledy, stihli ranní světlo. Ze stanu tak vylézáme ještě před svítáním. Tropiko je jako plech a zmrzlá je i jinovatka na trávě všude okolo. Balíme tak rychle, jak to jen jde. Dost času nám šetří tropiko, ze kterého tentokrát nemusíme pracně vyklepávat vodu. Ledovou krustu stačí obouchat. Nebo jsme si to alespoň mysleli: později při dalším rozbalení zjistíme, že z tropika doslova teče voda.
Stoupáme. Oblohu zbarvuje svítání, přes okolní hřebeny se převalují mračna a na svazích se válí mlhy. Rozdělujeme se. Já odbočuji pro vodu, zatímco R pokračuje k vrcholu, aby tam byl na focení co nejdříve. R přichází do sedla Baracon (2 724 m) těsně pod vrcholem. Tam se vyhoupne na hranu, ze které je vidět do údolí Veny 1 200 výškových metrů pod ním. Na druhé straně údolí se ve výšce 4 805 metrů tyčí Mont Blanc krásně osvícený vycházejícím sluncem. Wow efekt je silný, ale bohužel netrvá moc dlouho. Přichází mraky a najednou není vidět vůbec nic. R do cestovního deníku zapsal: „… a najednou není vidět vůbec nic. Bohužel v tom okamžiku přichází F, škoda. Ale voda má v těchto místech svou cenu.“
Společně dostoupáme poslední kousek na vrchol Mont Foritnu (2 758 m), kde se nám poštěstí. Clona mraků se rozestupuje a nám se otvírá neskutečný pohled na okolní štíty, které vrhají dlouhé stíny do rozplývající se mlžnosti. Přímo naproti se více než dva kilometry nad námi tyčí vrchol nejvyšší hory Alp. Máme tu výhledy do všech stran, je ticho, bezvětří a velká dohlednost. Na vrcholu je s námi jen jeden chlapík, kterého jsme viděli bivakovat včera večer u jezera pod námi. Stejně jako my tiše sedí a kochá se. Po chvíli vytáhne foťák, udělá asi pět snímků (zdá se nám, že na film), rozloučí se a odchází. Jsme tu úplně sami. Scenérie a světlo se neustále obměňují. Vytahujeme vařič a připravujeme si snídani s čajem.
U snídaně pozorujeme dvojici turistů sestupujících stejnou trasou, kterou chceme využít i my. Podle jejich rychlosti a pohybů to vypadá, že sestup není jen tak. Za nedlouho si toto pozorování potvrzujeme. Vrcholová část vede úzkou stezkou v příkrém suťovisku z velkých kamenů. Místy je exponovaná o něco více, než by bylo pro komplexní zážitek nutné. Nejvypjatější moment je podcházení velkého kamene, kde se svažité suťovisko ztrácí kdesi v údolí kilometr pod námi. Musíme si tu dobře rozmyslet kladení rukou a nohou, abychom se nenechali převážit těžkými batohy. Protože ale jinou možnost stejně nemáme, postupujeme přes tyto pasáže pomalu dál.
O něco níže je sestup už jen velmi prudký, a tak můžeme i trochu zrychlit. Výhledy jsou stále excelentní. Potkáváme tu také první lidi, kteří míří nahoru. Nad první salaší nabíráme vodu, ze které na jediném stinném místě široko daleko vaříme čaj a polévku. Začíná být dost velké vedro. Rozhlížíme se po okolí, jestli zde stejně jako včera večer neuvidíme tlustá huňatá zvířata (možná sviště) vybíhající z nor, ale nic. Možná je tu na ně příliš rušno. Kousek nad námi už totiž vede hlavní trasa TMB, na kterou se po přestávce napojíme.
S výhledy na množství vodopádů vytékajících na druhé straně údolí z ledovců Mont Blancu, pokračujeme k horní stanici lanovek z Courmayeuru. Ve velkém vedru, které se díky našemu klesání ještě stupňuje, se těšíme na občerstvení na nejbližší chatě. Konečně dorážíme k Rifugio Restaurante Maison Vieille. Pivo chutná, a protože opět není čas vyhrazený na obědy a kuchyně je zavřená, objednáváme si panini (velké italské sendviče z plátkovaného chleba). Teď už nás čeká jen šestikilometrový sestup podél sjezdovek.
Na cestě, kterou sestupujeme, leží obrovské množství prachu (místy i 10 cm). Cestou potkáváme Žluťáka – chlapíka, kterého jsme už párkrát zahlédli v předchozích dnech v jasně žluté bundě. Dáváme se s ním trochu do řeči. Protože jde celou trasu podle papírové mapy a ručně psaných poznámek, navigujeme se spolu s ním podle našich map v mobilu se zapnutou GPS polohou do centra, kde se před jeho hotelem (nocuje za 202 EUR) loučíme. Když se dozvídá, že my žádnou rezervaci nemáme, trochu se podivuje.
Na základě tipu z fóra TMB jdeme zkusit Pensione Venezia. V domě, který nás po vstupu přenese do 70-tých let, bereme noc pro dva za 67 EUR včetně snídaně. V téhle lokalitě super cena. Při místně běžné ceně bychom si připlatili tak 300 EUR. Jeden z důvodů nízké ceny je fakt, že ubytování lze rezervovat pouze telefonicky (za barem je tu klasická pevná linka), což je ale vzhledem k tomu, že tu všichni mluví pouze italsky a možná franko-provensálsky, pro většinu turistů nemožné.
Pokoj máme prostý, ale zato s balkónem, který využíváme k rozvěšení stanu a pár kusů oblečení, co jsme přeprali v umyvadle. Poté vyrážíme nakoupit. Jediný obchod, na který natrefíme, má ale dost podivnou otvírací dobu, takže to musíme odložit až na ráno. Při procházce městem využíváme všudypřítomná pítka tryskající horskou vodu. Přes den jsme si totiž vypracovali značný deficit v pití a máme neustále žízeň a sucho v puse.
Když zacházíme do pizzerie vedle našeho ubytování, prohlašuji prý něco o tom, že je na treku dobré se pro správnou regeneraci na noc trochu přejíst. Nebo to tak alespoň R zaznamenal do cestovního deníku. Toho se držíme a k pizze si každý dáváme tři velká piva (opět 0,3 L). Do postele ale uleháme žíznivý i tak. Další dny si musíme vzít víc vody a častěji pít.
Čtvrtek 2. září 2021: Courmayeur – Rifugio Walter Bonatti
11,9 km
1 194 m
383 m
Vstáváme v 6:50, balíme si věci a 7:30 scházíme dolů na snídani – pečivo, italská káva, regionální máslo a sýry. Po snídani se rozloučíme a vyrážíme na nákup. Tentokrát je otevřeno, takže se dozásobujeme čínskými polévkami, sušeným ovocem do naších snídaňových kaší a sáčkem rizota. Courmayeur opouštíme táhlým a velmi prudkým výstupem k Refugio Bertone. Stezka vede lesem. Je ticho a zpovzdálí slyšíme rytmické cvakání hůlek dalších trekerů. Když vyjdeme nad les, otvírají se nám pohledy na město i na náš včerejší sestup.
Z terasy chaty jsou nádherné výhledy do údolí i na okolní hory včetně Mont Blancu. Kocháním se zdržujeme natolik, že se nakonec rozhodneme místo průvodně plánované trasy po hřebenu (TMB Variante de la Tête Bernarda) pokračovat hlavní trasou po úbočí. Roli sehrálo také to, že se má mírně zhoršit počasí a hrozí, že by byl hřeben zahalen v mracích. Díky tomu jsme se mohli v okolí chaty vykochávat ještě o něco déle a konečně se nám tak podařilo některou z chat navštívit v úzkém časovém okně, kdy vaří obědy. Obědváme polévku Minestrone a chleba se sýrem. V domnění, že jde o střik (nešlo), si také objednáváme džbánek vína. Překvapí nás, že kromě striktně a neoddiskutovatelně vymezeného času k jídlu, jsou tu vyhrazená i speciální „jídelní místa“. U jiných stolu se jíst nesmí.
Rozhodnutí pokračovat po úbočí vůbec nelitujeme. Výhledy nejen na protější svah posetý ledovci jsou úžasné. Za dobrého počasí je to velmi pohodový, rovinatý úsek, který je přitom krajinově velkolepý. K Refugio Walter Bonatti dorážíme po pohodovém dni kolem páté odpoledne. Tato hezká chata se nachází ve výšce 2 025 metrů přímo naproti zaledněným skalním stěnám, které se tyčí až do výšek přes 4 000 metrů. Interiér chaty je nedávno zrekonstruovaný. Přestože je dost velká, má unikátní horskou atmosféru, kterou rámuje množství vystavených fotografií z různých hor a akcí Italského horolezce Waltera Bonattiho. Personál je velmi vstřícný, vše je tu dobře promyšleno a má svůj jasný řád.
S tím, že bychom na chatě mohli spát, jsme při plánování vůbec nepočítali. Nechtěli jsme se totiž nijak termínově vázat a zároveň jsme věděli, že chaty na TMB (a tato obzvlášť) bývají často vyrezervovány i na rok dopředu. Takže když jsme včera večer z Courmayeuru jenom tak pro jistotu zkusili zavolat, jestli tu náhodou nemají místo, tak nás kladná odpověď velmi příjemně překvapila. Ubytováni jsme v hromadné noclehárně. I ta je ale na dost vysoké úrovni. V dlouhých řadách tu jsou naskládány čisté, čerstvě povlečené, voňavé matrace. Mezi skupinkami, které k sobě nepatří, jsou navíc vždy nechány dvě neobsazené postele. Těžko říct, jestli je tu skutečně tak vysoký standard, nebo je to možné díky rezervacím, které museli zejména Američané kvůli koronavirovým restrikcím odřeknout.
Hromadná večeře začíná v 18:45. V prostorné jídelně jsou stoly seskupeny tak, aby odpovídali nocujícím skupinkám. Když najdeme stoleček se svými jmény, nemůžeme uvěřit našemu štěstí. Máme jediný stůl, ze kterého je vidět na slunce zapadající přímo za Mont Blanc. U čtyřchodové večeře tak pozorujeme, jak se slunce postupně noří za hřeben, přes který se následně lámou poslední paprsky světla. Za luxusní nocleh včetně večeře platíme neuvěřitelných 60 EUR za osobu. Snídani si nahlašujeme na 6:15 a jdeme spát.
